Firma ze sadu: Nejtěžší bylo „roztlačit“ první dva tři roky

Někdy už vás prostě přestane bavit každý den sedět v kanceláři, a tak vše hodíte za hlavu a přestěhujete se na vesnici. Příběh manželů Kateřiny a Jana Abtových každého romantika jistě chytne za srdce. Kdo by netoužil po tom, opustit město a těžkopádný korporát a odjet do klidu venkova. Abtovi tohle rozhodnutí udělali v době dávno před covidem, kdy většina lidí mohla na nějaký venkovský home office jen stěží pomyslet.

Nic ale není zadarmo a za takovou romantikou se skrývá tvrdá práce. Obzvláště když chcete vybudovat z nuly nový brand a prorazit v oboru, se kterým jste do té doby neměli žádnou zkušenost. „Nejtěžší bylo přesvědčit mámu,“ říká s úsměvem Jan Abt, který je hlavou rodiny obhospodařující sady v Líšnici nedaleko Prahy, kde před téměř sedmi lety poprvé vykvasily cidery pod značkou Tátův sad. Říká to pochopitelně s nadsázkou, protože těžkých okamžiků rodinný podnik zažil během prvních let dost.

Rodinný podnik založil Jan Abt v obci, kde žijí rodiče jeho ženy Kateřiny, kterou tak rád a láskyplně oslovuje máma a která se kromě pomoci v samotných sadech stará o administrativní chod firmy. Původně ani nechtěli dělat cider. Bývalý krizový manažer si odchod z Prahy na venkov vysnil, nejdřív to ale zkoušel jako truhlář a kovář, začal dělat interiéry rodinných domů pro své známé a jeho žena se snažila rozjet restauraci založenou na tradiční venkovské kuchyni.

Správný směr však našli až u jablek. Abtovým totiž zachutnal cider. A to jak ten francouzský, který ochutnali na svých cestách po Normandii a Bretani, tak i ten, co jim dal ochutnat soused – nadšený domácí „kvasič“. Rozhodli se, že to s tradičním českým ovocem zkusí, vždyť rozlehlé pozemky za rodinným statkem byly ideální příležitostí k vysázení starých místních odrůd, stejně jako speciálních hořkých, které se používají výlučně na výrobu cideru.

„Nejnáročnější bylo ‚roztlačit‘ ty první dva tři roky, kdy jsme jenom sázeli sady, vyráběli cider na sklad a investovali do technologií, a to celou dobu aniž bychom udělali nějakou tržbu,“ popisuje start rodinného byznysu Jan Abt. Jak sám říká, ta doba byla náročná jak psychicky, tak finančně.

Abtovi prodali nemovitosti v Praze a všechny prostředky vsadili na jednu kartu. „Za utržené peníze jsme upravili hospodářské budovy na našem rodinném statku, nakoupili spoustu nerezového vybavení, vysázeli jsme osm hektarů jabloňových sadů,“ vypočítává táta Abt. „Museli jsme zkrátka věřit, že to, co děláme, děláme správně. Částečné potvrzení přišlo až s první prodanou lahvičkou.“

Aby mohli nakoupit potřebnou zemědělskou techniku do sadu nebo technologii na výrobu a zpracování jablek, ale také vybudovat zrací sklep o rozloze 300 čtverečních metrů, vzali si Abtovi po šesti letech od začátku podnikání první úvěr. Na startu využívali i dotace, zejména z programů rozvoje venkova, ale zkušenosti s nimi mají rozporuplné. Na jedné straně jim dotace pomohly financovat rozjezd podnikání, na straně druhé nad nimi trávili až příliš mnoho času. A v porovnání s bankovním úvěrem mají i další záludnosti. „Administrace dotací je tak trochu něco jako ruská ruleta. Pravidla jsou nesmírně složitá a pro člověka, který se tím nezabývá denně, jsou jen stěží pochopitelná. S tím přichází veliké množství rizik, provázaných podmínek, jejich několikaleté dodržování podle tabulek, které ale mnohdy nekorespondují s realitou života a hlavně rozmanitými situacemi v podnikání,“ vysvětluje Jan Abt.

Rozjezd firmy ale Abtovi zvládli a dnes jejich cidery a limonády najdete například v nabídce Rohlíku, Scuku, v Makru i v menších prodejnách. Odbyt našli i v restauracích po celém Česku, které však na dlouho zavřela pandemie. „Na přežití si ale vyděláme,“ říká odhodlaně Jan Abt a snaží se ve složité době nacházet i pozitivní věci. „Zprovoznili jsme e-shop, kterému jsme jako technologičtí analfabeti dlouze odolávali, takže vlastně jen díky pandemii máme konečně vlastní prodejní kanál, který dosáhne i do té poslední vesnice v Česku.“

Manželé Abtovi jsou na vše až na pár pomocníků zatím sami. Jejich děti jsou útlého věku a na myšlenky o předání rodinného žezla je zatím příliš brzy. „Ale čím víc rosteme, tím víc samozřejmě cítíme potřebu systému,“ připouští Abt. V efektivnější práci jim tak pomáhají hlavně inovace a technologie. „V loňském roce jsme pořídili skladový a fakturační systém, který umí sledovat i pohyb jednotlivých šarží výrobků až k zákazníkovi. Díky systému Rinkai pro efektivní plánování dopravy na základě zákaznických objednávek už nesedíme dvakrát týdně s mapou nad seznamem objednávek a nepřemýšlíme, kudy to bude nejlepší objet – máma zkrátka všechno naťuká do jedné tabulky a může se jet,“ říká s úsměvem. Hned ale dodává, že největším procesorem je stejně obývák rodinného stavení stojícího hned naproti běloskvoucího kostela. Právě v obýváku mladá rodinná firma dělá všechna zásadní rozhodnutí. „Možnost rychlého rozhodování a okamžitá kontrola je úžasným benefitem rodinné firmy,“ říká Jan Abt.