Tak do toho šlápnem, ne? Sestry musely ze dne na den převzít tátův byznys

Michaela Dvořáková Grünová (vlevo) a Gabriela Bernardová
Jednu z nejdůležitějších životních lekcí slýchala Michaela Dvořáková Grünová od svého otce, když spolu jezdívali závody na kole. „Když už jsem si fakt myslela, že chcípnu, tak se na mě táta podíval, zazubil se a řekl: ‚Tak do toho šlápnem, ne?‘“ S tímhle přístupem vybudoval Petr Grün po revoluci v Horní Bříze u Plzně asi nejproslulejší českou firmu na výrobu fitness náčiní pro posilovny: Grün Sport. Firma, která tam vyrostla od prvních činek vyráběných v garáži, má dnes obrat 25 milionů korun a na jejích strojích se „buší“ nejen ve fitkách po celé republice, ale i v zahraničí – v Německu, ve Spojených státech, v Nizozemsku, Kataru i Dubaji. Nezpomalila ji ani koronavirová krize: lidé cvičit chtějí a jen letošní objednávka materiálu, z nějž se v Horní Bříze vyrábějí i mnohasetkilogramové posilovací stroje, činila 60 tun.

Ztráta pro firmu i pro rodinu

Jenže Petr Grün, který v Horní Bříze vybudoval firmu, na niž dnes přísahají největší svaloušové České republiky, už u letošní objednávky materiálu není. Když se před pěti lety vracel na oblíbeném kole domů, srazil ho ve stokilometrové rychlosti v obci autem člověk, u nějž pak bylo testem prokázáno užití pervitinu. Firma s patnácti zaměstnanci ztratila ze dne na den svého zakladatele a šéfa. Ale měla ještě jeho dvě dcery. A ty měly tátovu školu: když je zle, tak do toho šlápnout. „Před revolucí jezdil táta tady v kaolinových dolech s tatrovkou,“ vypráví Michaela Dvořáková Grünová. V kanceláři Grün Sportu v Horní Bříze mají se sestrou Gabrielou Bernardovou na stěně velkou fotografii svého otce. Veškerý chod firmy se teď sbíhá k nim.
Petr Grün sice nebyl fanatik do kulturistiky, zajímaly ho všechny sporty, ale v garáži posiloval a s ním si tam chodili zacvičit jeho kamarádi. Sehnat v té době činky nebo snad vybavené fitko bylo nemožné, a tak si to Grün s přáteli všechno vyráběl sám, svařoval posilovací stroje a montoval činky. „Když pak začalo být jasné, že totalitnímu režimu síly naopak docházejí, začal táta přemýšlet, že by se pustil do podnikání,“ vzpomíná Gabriela. Po revoluci se v Plzni vyrojily první veřejné posilovny a jejich zakladatelé naprosto přesně věděli, za kým si mají jít pro zbrusu nové stroje; často protože na nich prostě už nějakou dobu dřeli u něj v garáži. „A po revoluci se začalo otevírat tolik posiloven a poptávka byla taková, že jsme jeden rok neměli na trabanta a další rok už jsme jezdili v žigulíku,“ vzpomíná Michaela.
Obě sestry ale dodávají, že jejich otec měl na prvním místě priorit vždycky svou rodinu: své dvě dcery a jejich maminku. „Pro spoustu chlapů, kteří v té době otevírali posilovny, byly na prvním místě soutěže a rodiny pro ně byly trochu bokem – ale náš táta byl stoprocentně rodinný typ, vždycky nám přišlo, že to dělá pro nás.“ Start podnikání byl přitom velice ostrý: ve firmě najednou pracovalo třicet lidí, ve dvaadevadesátém roce se začala stavět obrovská výrobní hala a Petr Grün pracoval ve dne v noci. „Jenže my se tam celé to dětství pořád někde popelily kolem něj a on tam byl pořád s námi,“ říká Michaela. Grün zahrnul do pracovního procesu organicky celou rodinu. Manželka šila na posilovací stroje čalounění; když se začala Gabriela učit anglicky, tak pro něj už ve čtvrté třídě základky překládala zahraniční zakázky; a když se naučila Michaela s počítačem, začala vyrábět katalogy.

Nemohli jsme zastavit ani na minutu

V osudný den roku 2016, kdy Grün Sport přišel o svého zakladatele a šéfa, byly však obě sestry od firmy vzdáleny tak jako nikdy dříve. Zatímco Michaela si po narození prvního potomka vzala poprvé po deseti letech volno (do té doby pro otce pracovala v podstatě full-time na marketingu), Gabriela už měla dobrou pozici jinde, v oblasti železniční dopravy. Jenže pak došlo k tragédii. „Od první chvíle nám bylo jasné jedno,“ říká o nejtěžším období Michaela, „firma se nemohla zastavit ani na minutu. Takže jsem ráno přišla, sdělila klukům, co se stalo, a pak jsem řekla: Jdeme makat.“
quote icon
Ten první měsíc si vůbec nepamatuju. Jen to, jak se mě manžel zeptal, kdy jsem jedla; a mně došlo, že naposledy před 14 dny.
Ze dne na den převzala Michaela celou firmu – objednávky, zaměstnanci, dodavatelé, klienti, každodenní chod, návrhy strojů, kamiony materiálu a další kamiony hotových produktů, to všechno šlo najednou za ní. Vzápětí jí přispěchala na pomoc její sestra, která sekla s dobře rozjetou kariérou v korporátu a rozdělila si s Michaelou kompetence v Grün Sportu. Tohle všechno se dělo za extrémního psychického vypětí a nepolevujícího pracovního nasazení, nehledě na nepředstavitelnou rodinnou situaci. „Bylo nám jasné, že zákazníci nesmí ztratit důvěru,“ říká Gabriela. „Věděly jsme, že firma je v dobré kondici a všechno tu máme v podstatě připravené na podnose,“ dodává Michaela. Šlo jen o to, se toho chopit, doučit se netušené obory a kategorie od výroby výpalků přes jednání s dodavateli litiny až po kontakt s jednotlivými koncovými klienty a pokračovat v tom, co Petr Grün začal. „Ten první měsíc si vůbec nepamatuju,“ říká dnes Michaela. „Jen to, jak se mě manžel zeptal, kdy jsem jedla; a mně došlo, že naposledy před 14 dny.“
Přišlo v té době nějaké zaváhání, pochybnost, zda na to sestry mají? „Řekly jsme si tenkrát, že si dáme rok.“ Rok na rozmyšlenou? „Ne! Rok na to, že do toho půjdeme a zkusíme to.“ Teď do toho šlapou už pátým rokem a obrat Grün Sportu, firmy s dvanácti stálými zaměstnanci (z nichž tři jsou s firmou od počátku), se pod jejich vedením nejenže nezastavil, ale ještě roste; od roku 2016 vykazuje firma roční nárůst přibližně pět procent, během pandemického roku se dostala na rekordní obrat 25 milionů korun. „Před pandemií jsme měli rozjetých plno fitek, což se všechno stoplo, ale těch pár velkých zákazníků nahradilo mnoho menších,“ říká Gabriela.

Jak připravit potomky na převzetí firmy a jak v rodině vybrat nejlepšího kandidáta?

Hodit potomky rovnou do vody není zrovna dobrý nápad. Připravte si plán s postupnými kroky a nástupce začněte chystat dlouho předtím, než budou muset firmu převzít. Neměli by mít ani mimořádná privilegia a čekat na převzetí firmy ve zlaté kleci. Měli by umět bojovat. Musí pochopit souvislosti a mít představu o běžném fungování firmy. Není na škodu je s předstihem „vyslat do světa“, aby se pak do firmy vrátili zkušenější. Když se včas zapojí do byznysu, třeba na nižších pozicích, a vypracují se, budou pak mít i větší autoritu u zaměstnanců.

„S dostatečným předstihem před předáním si s rodinou nadefinujte společnou vizi firmy. Následně hledejte shodu nad tím, jaké vlastnosti, dovednosti a znalosti bude potřebovat budoucí CEO pro její naplnění. Když se budou děti podílet na tomto procesu, bude pak mnohem snazší férově rozhodnout o budoucím nástupci z jejich řad. Bude to ten, kdo splňuje daná kritéria nebo má potenciál společnou vizi naplnit,“ radí zakladatel poradenské a kanceláře pro rodinné firmy DK Family Office David Krajíček.
Grün Sport, který byl dříve soustředěný zejména na velké posilovací stroje pro posilovny, je nyní v nebývalém kontaktu s individuálními klienty: tu se ozve chlapík, který si doma ve sklepě vybavuje fitko pro pět kamarádů, támhle se ozve firma, že jí jejích čtyřicet zaměstnanců tloustne na home officu a vybavuje pro ně „džym“. Přitom se ale neděje, že by Grün Sport potřeboval nějak výrazně měnit portfolio produktů. Stroje a činky nadále kralují, byť nyní z Grün Sportu odchází více řad na doma.

Hlavně se z toho nepo…

Kromě konstrukce strojů zůstávají stejné i základní principy, které firmě vtiskl už zakladatel Grün:
Když se vyrábí nový stroj, zavolají sestry lidem ze spřátelených fitnessů a nechají do Horní Břízy dopravit svalouše a svaloušky všech proporcí, kteří zkoušejí prototypy – stejně jako kdysi jejich táta a jeho kamarádi. „Jsou tady malí kluci, obří chlapi, drobné holky, fitnessky… a s nimi pak stroj ladíme tak, aby zabíral přesně na potřebnou svalovou partii a jinou nepřetěžoval,“ říká Michaela. Teprve poté se vyrobený prototyp začne překreslovat do výkresu.
Když se vyrábí nový stroj, zavolají sestry lidem ze spřátelených fitnessů a nechají do Horní Břízy dopravit svalouše a svaloušky všech proporcí, kteří zkoušejí prototypy – stejně jako kdysi jejich táta a jeho kamarádi. „Jsou tady malí kluci, obří chlapi, drobné holky, fitnessky… a s nimi pak stroj ladíme tak, aby zabíral přesně na potřebnou svalovou partii a jinou nepřetěžoval,“ říká Michaela. Teprve poté se vyrobený prototyp začne překreslovat do výkresu.
Devadesát procent každého stroje je vyrobeno přímo v Horní Bříze, veškerý materiál pochází z českých zdrojů a sestry své dodavatele znají. „Když v jednu dobu všichni přesouvali výrobu do Číny a na Tchaj-wan, začal se táta zajímat, v jakých podmínkách tam ti lidé pracují,“ říká Michaela. „Když se to dozvěděl, odmítl to.“ Princip nepoužívat plasty a trvat na bytelnosti a bezpečnosti strojů se dodržuje bez výjimek a jako přidanou hodnotu může dnes firma nabízet i zakázkovou výrobu – protože má díky svým tuzemským zdrojům pod palcem úplně všechno.
Devadesát procent každého stroje je vyrobeno přímo v Horní Bříze, veškerý materiál pochází z českých zdrojů a sestry své dodavatele znají. „Když v jednu dobu všichni přesouvali výrobu do Číny a na Tchaj-wan, začal se táta zajímat, v jakých podmínkách tam ti lidé pracují,“ říká Michaela. „Když se to dozvěděl, odmítl to.“ Princip nepoužívat plasty a trvat na bytelnosti a bezpečnosti strojů se dodržuje bez výjimek a jako přidanou hodnotu může dnes firma nabízet i zakázkovou výrobu – protože má díky svým tuzemským zdrojům pod palcem úplně všechno.
„Hlavně se z toho neposrat.“ Další z neředěných životních lekcí, které Petr Grün svým dcerám dával. Sestry se tím řídí i v běžném chodu firmy. „Na jednu stranu nesmíme usnout na vavřínech, je nutné sledovat, co se na trhu děje, a nepolevovat v práci,“ říkají, „ale současně také nemůžeme bláznit po každé novince a přepalovat to tak, aby nás to přestalo bavit.“ Díky tomu se v jejich firmě stejně jako před lety i dnes pracuje od šesti hodin ráno a dílna se zavírá v půl třetí odpoledne. „Párkrát jsme si říkaly, jestli nenajmeme víc lidí, abychom měli třeba kratší dodací lhůty a mohli toho na trh vychrlit víc,“ dodává Michaela. „Jenže pak jsme si řekly – ale proč? Vždyť bychom tu byly tak akorát dýl. A právě takhle chtěl vždycky žít svůj život i táta: aby to nebyla jen samá práce; člověk má mít čas i na své koníčky. A koníčků my máme dost.“
„Hlavně se z toho neposrat.“ Další z neředěných životních lekcí, které Petr Grün svým dcerám dával. Sestry se tím řídí i v běžném chodu firmy. „Na jednu stranu nesmíme usnout na vavřínech, je nutné sledovat, co se na trhu děje, a nepolevovat v práci,“ říkají, „ale současně také nemůžeme bláznit po každé novince a přepalovat to tak, aby nás to přestalo bavit.“ Díky tomu se v jejich firmě stejně jako před lety i dnes pracuje od šesti hodin ráno a dílna se zavírá v půl třetí odpoledne. „Párkrát jsme si říkaly, jestli nenajmeme víc lidí, abychom měli třeba kratší dodací lhůty a mohli toho na trh vychrlit víc,“ dodává Michaela. „Jenže pak jsme si řekly – ale proč? Vždyť bychom tu byly tak akorát dýl. A právě takhle chtěl vždycky žít svůj život i táta: aby to nebyla jen samá práce; člověk má mít čas i na své koníčky. A koníčků my máme dost.“
Sdílet článek
Přečtěte si o inspirativních přístupech rodinných firem